Kdo by dnes řekl, že šoupátkový rozvod vývojově předcházel ventilovému. Otec rychloběžného spalovacího motoru Gottlieb Daimler řešení inspirované parními stroji opustil až pro přidírání složitého mechanismu. Na trhu totiž ještě chyběl kvalitní minerální olej. Jak se situace v oboru maziv zlepšovala, vrátila se myšlenka tichých a přesných šoupátek do hry. Množily se totiž potíže s drolícím se materiálem ventilových sedel, opotřebením ventilů a praskáním jejich pružin, nemluvě o poměrně vysoké hlučnosti. Ventilové rozvody SV či IOE navíc nezajišťovaly dostatečně účinné vyprazdňování ani plnění válce.
Rodák z Indiany Charles Yale Knight původně pracoval jako vydavatel zemědělských novin Dairy Produce a jako takový si v roce 1903 opatřil tříkolku Knox s hlučnými ventily. K přestavbě na šoupátka se prý inspiroval parním strojem, pohánějícím otcovu pilu, „katr“. Vývoj tichého motoru jej měl během následujících pěti let stát asi 150 000 dolarů, první čtyřválec „Silent Knight“ debutoval na Chicago Auto Show 1906 a stál 3500 dolarů. Během tří let se prodalo jen 38 kusů.
V následujícím období novinku vyzkoušelo několik amerických výrobců včetně Pierce-Arrow. Prokázala se lepší účinnost motorů Knight při rychlostech nad 30 mil v hodině (48 km/h), zato vadila nadměrná spotřeba oleje.
Díru do světa udělaly jednotky Knight až díky zájmu již zmíněné britské prémiové značky Daimler, používající patentově chráněné řešení od roku 1908. Náročné životnostní testy Daimlerů Knight, provedené autoklubem RAC na okruhu Brooklands, byly natolik přesvědčivé, že po jejich zveřejnění cena akcií Daimleru vylétla z 0,85 na 18,75 libry! Nutno dodat, že britští konstruktéři významně zlepšili praktickou použitelnost Američanova systému.
O zakoupení licence záhy projevily zájem jak americké automobilky (nejvíce knightů vyrobil Willys), tak kontinentální konkurence Daimleru: francouzský Panhard-Levassor, belgická Minerva, německý Mercedes, liberecká továrna RAF.
Pokud nepočítáme letecké motory, pak se největší pohonnou jednotkou tohoto systému stal Daimler Double Six (6.5 V12, 1932).
Jak vlastně motor Knight funguje? Píst se pohybuje ve vnitřním z dvojice šoupátek, tedy tenkostěnných válců, které klouzají jeden po druhém. Jejich pohyb mají na starost malé ojnice spojené s excentry. Čtverhranné otvory v šoupátkách pak vzájemným posouváním a překrýváním otevírají či zavírají sání, respektive výfuk. Protisměrný pohyb šoupátek zrychluje otevření plného průřezu. Dobové prameny hovoří o vyšší účinnosti plnění válců při současném omezení samozápalů.
K dalším výhodám motorů Knight patřila nesporná mechanická tichost, související s precizním opracováním součástek. Navíc nedocházelo k přímým nárazům kovu o kov jako u ventilů a jejich sedel v hlavě válců. Knighty byly pružné, výborně táhly od nízkých otáček. Ve 30. letech však už začínaly ztrácet dech, značná setrvačnost šoupátek ve srovnání s ventily totiž bránila zvyšování otáček motoru. Původní výtky týkající se výraznější kouřivosti už přitom byly minulostí a sedmnáctidenní jízda, během níž speciál Voisin v září 1930 bez poruchy urazil neuvěřitelných 48 901 kilometrů, dokázala životaschopnost Knightova řešení. Jeho labutí píseň zazněla ve druhé polovině 30. let.
Čeština
English