NOVINKY

Rembrantův slon na kapotě Bugatti Royale

Svoje znalosti a zájem o složité mechanismy prokázal Ettore již ve velmi ranném věku. V 16 letech nastoupil jako učeň k milánskému výrobci jízdních kol Prinetti & Stucchi. Zde začal upravovat tehdejší vlajkovou loď místní továrny, tříkolku Stucchi. Ta se sériově prodávala s jednoválcovým motorem, avšak Ettore v rámci jeho úprav přidal ještě jeden motor a začal s ní vyhrávat místní závody.

Dalším experimentem, který sestrojil ve sklepní dílně otcova domu byl vůz, který předcházel T2 z roku 1900. Tehdy sjel z “výrobní linky” samohyb se čtyřválcovým motorem o objemu 3.055 cc a čtyřrychlostní převodovkou. Díky modernímu designu a technologickému řešení získává na výstvě v Miláně 1. místo. Etorreho talent nezůstal nepovšimnutý a brzy mu baron de Dietrich, ředitel průmyslového závodu v Niederbronnu, nabídl pozici místo konstruktéra a Ettore tím získal prostor pro výrobu T2. Protože Bugatti dával všechnu svou energii do závodních vozů, Dietrich jsi myslel, že zanedbával vývoj produkčních vozů, což vedlo k ukončení smlouvy. To ovšem talentovaného konstruktéra nikterak neovlivnilo a již v roce 1904 podepsal smlouvu ve Štrasburku s Mathisem, kde navrhnul nový vůz se čtyřválcem.

Mladý Ettore ve věku 21 let. V této době již pracoval pro barona de Dietricha

V roce 1906 vytvořil další automobil a to bez jakéhokoli smluvního závazku. Ten později nabídl do továrny na plynové motory Deutz, která vyráběla auto na základě licence a Bugatti se tak stal hlavou výrobní divize v Kolíně nad Rýnem. Zde vyvinul mimo jiné dva robusné modely, ze kterých se jeden „Model 10“ dochoval dodnes.

Další významný pokrok v Bugattiho životě se odehrál roku 1909, kdy se konal druhý ročník Jízdy Prince Jindřicha z Berlína přes Wroclaw, Budapešť a Vídeň do Mnichova. Tohoto závodu se účastnilo 113 jezdců, mezi nimiž byly jména jako Alexander “Saša” Kolowrat-Krakovský, Alfred Ginskey nebo Ferdinand Porsche. Tento závod s největší pravděpodobností svedl dohromady Ettore Bugattiho s Alfredem Hiellem. Za finanční podpory Hielleho a prince Hohenlohe-Schillingsfürsta koupil Ettore malou továrnu v městečku Molsheim, která dříve fungovala jako barvírna (pro informaci, zde se dodnes vyrábí Bugatti Veyron) a začal vyrábět auta pod vlastní střechou.

Investiční vklad vrátil Buggati mecenášům ve formě svých skvělých vozů. Hohenlohe si první bugatku v tehdejším Rakousku-Uhersku přihlásil již 14. prosince 1910 v Praze a Hielle, který obdržel hned několik vozů si otevřel drobné dealerství v Krásné Lípě na severu čech. Auta prodával prostřednictvím svého přítele Rudolfa Köglera jr., který zde obchodoval s vozy Laurin & Klement. Ačkoli zastoupení firmy Ettore Bugattiho pro Rakousko-Uhersko později získali vídeňští obchodníci O. a A. Stöcklerovi, byly vozy prodané přes Hielleho a Köglera jedněmi z prvních bugatek v Čechách!

Bugatti se v Molsheimu plně zabydlel a díky úvěru s bankou Darmstadter, na výrobu deseti aut a pět leteckých motorů se mu začalo dařit. Vůz Bébé vyvinutý Bugattim a vyráběný pod licencí Peugeot byl uveden na trh v roce 1913 a sklidil obrovský úspěch. Do roku 1916 se jich vyrobilo hned několik tisíc. Díky tomuto úspěchu se Bugattiho jméno stává symbolem jednoduchosti a spolehlivosti. Během první světové války se Bugatti věnoval nejen své vášni motorsportu, ale také výrobě leteckých motorů, která se ve velké míře licenčně odehrávala v zahraničí. Tyto osmiválcové motory se brzy pochopitelně objevily i v automobilech. Zezačátku byly použity v závodních speciálech, kde procházeli modernizací a vývojem a později i pak v silničních verzích. Nejmodernější verze si Ettore schoval během války ve své továrně a po jejím konci usadil na lehká šasí. Takto zkonstruovaný vůz triumfoval v Le Mans nebo italské Brescii roku 1921 a odstartoval tak nejslavnější dekádu automobilky, na jejímž konci byly vozy Bugatti nejúspěšněními zavodními auty světa. Během této doby vzniknul i veleúspěšný a pro mnohé vrcholný model T 35, který se mimo jiné i díky své oblíbenosti u soukromých jezdců zasloužil o neuvěřitelných 10 000 startů automobilů Bugatti na různých závodech.

Jeden z nejlepších předválečných závodníků Luis Chiron, který reprezentoval vozy Bugatti na všech prestižních závodech své doby

Vývoj Bugattiho motorů byl pro konkurenci takřka nedostižitelný. Jeho vozy dosahovali nevýdaných úspěchů na závodní dráze, ale i mimo ni. Vůz Bugatti Royale se stal nejdražším produkčním automobilem na světě. Málokdo možná ví, že čtyři motory, které poháněly Royale (řadové osmiválece o objemu téměr 13l a výkonu 300 koní) sloužili také jako pohon pro aerodynamický rychlovlak Bugatti vyrobený v třičátých letech. Od roku 1933 až do roku 1939 se vyrobilo celkem 7 rychlovlaků, které dosahovali rychlosti až 160 km/h.

Bugatti Railcar byl aerodynamický rychlovlak vyrobený v 30. letech. Dosahoval rychlosti až 160 km/h a uvezl 48 cestujících.

Jeden z 6-ti vyrobených vozů Bugatti Royale

Ettore miloval psy a koně, kteří byli ustájeni přímo v areálu továrny. Dokonce i masky jeho vozů byly navrhovány tak, aby připomínali podkovu. Měl zvláštní vztah se svým pracovníky, za které platil vysoké příspěvky na sociální zabezpečení a své konstruktéry jak se říká, platil zlatem. “Patron”, jak jej nazývali jeho zaměstnanci byl velice tvrdohlavý a neochotný přiznat chybu, ale zároveň znal každého svého zaměstnance jménem, znal jejich rodiny a projevoval o ně upřímnou starost. Byl motivovaný potřebou vytvořit něco velkolepého, technologicky vyspělého a elegantního, svá auta ladil do posledního detailu. Dílna byla vybavená nesmírně elegantním nářadím vlastní výroby a nejen on, ale i jeho zaměstnanci měli smysl pro detail a byli vyhlášení svou manuální zručností. Jeho továrna byla perfektně fungující, čistá a organizovaná, on ji každodenně objížděl na kole nebo v elektrickém automobilu vlastní konstrukce.

Ettore Bugatti na jedné z jeho objížděk továrny

S příchodem Německých okupační sil nepřišlo nic dobrého a tak v roce 1940 byl Ettore Bugatti donucen prodat svou továrnu za 150 milionů franků německému podnikateli Hansovi Trippelemu. Během války pobýval v Paříži a Bordeaux, kde promýšlel poválečný výrobní program. I když byla továrna po válce vrácená rodině Bugatti, nebyla schopna vyvinout novou řadu modelů. Dnes je společnost ve vlastnictví VW Group a díky tomu se stále v Molsheimu vyrábí nové vozy.

Monogram EB jež se za svou dobu stal legendárním logem které žije dodnes na vozeVeyron

Bugattiho osobní život byl po většinu jeho dní šťastný. Vychoval 4 zdravé, úspěšné děti a své rodině nabídl vše co mohl. Mimo jiné i 3 automobily Bugatti Royale, které jejich majitelé během hospodářské krize odmítli odebrat na základě objednávek. V jeho šlépjejích vyrazil i syn Jean, který díky svým novým nápadů byl nadějí pro oprášení slávy automobilky Bugatti, ten však bohužel zemřel při testování T57 roku 1939 ve svých 30 letech.

Syn “Patrona” Jean Bugatti s vozem T35. Fotografie vznikla někde v okolí Molsheimu

Ettore Bugatti navštívil roku 1947 Molsheim naposledy. Dne 21. srpna 1947 zemřel na zápal plic ve vojenské nemocnici v Paříži ve věku 66. Byl pohřben v rodinné hrobce na městském hřbitově v Dorlisheim poblíž Molsheim v Bas-Rhin département Alsaska ve Francii.

„Even before the start, I was sure of winning“

Jeden za zákazníků namítal, že Bugatti Typ 55 bylo obtížné v zimě nastartovat...
“My dear man, if you can afford a Type 55, you can certainly afford a heated garage!”

“Nothing is too beautiful, nothing is too expensive.”